Popravdě, mám se „zelenými“ tématy trochu problém. Jednak se staly doménou zjemnělých mužů, kteří se hýbou v kruzích Hipster, hippies, esoteriků a podobných záležitostech, kam mě to vůbec neláká, a za druhé porozumět celé problematice vyžaduje čas, který chci investovat jinam. Znamená to, že necítím odpovědnost za to jak žiji? Vůbec ne.
Podívejme se na to z jiného úhlu pohledu.
Tisíciletí přede mnou si muži předávali vztah k přírodě. Každý nástroj, který drželi v rukou, výsledky úsilí, ale také překážky úzce souvisely s prostředím. Potřebovali odvahu, ale i rozum a vztah k okolí, aby v něm dokázali přežít.
Později se muži stáhli za hradby. Už nepotřebovali tolik odvahy, protože interakcí s přírodou bylo o něco méně. Ustoupit mohla i požadavek na fyzickou sílu, nebo poznání zákonitostí, v nichž funguje život rostlin a zvířat. Cena za komfort, kterou jsme rádi zaplatili.
Následně jsme pochopili, že industrializace je cesta a povětšinou jsme odvrátili zrak od hor a vody. A nakonec se stal internet. Jak jeho uživatelé se nemusíme pohnout, pokud se tak rozhodneme. Nikdo z nás na to nezemře. Nabízí práci, zprostředkuje jídlo, nemusíte při něm zachovat klid, ani vlastnit fyzickou sílu, zprostředkuje sex a za nějaký čas se nám k pohlavnímu styku nabídne i robota.
Čím více se člověk přiblíží k přírodě, tím méně slabosti, nesoustředění nebo strachu si může dovolit. Už jste si chystali dřevo na noc pod širým nebem?
Když se zcela odstřihneme od lesů, hor, vody, budeme slábnout. Mentální, duševně, fyzicky. Když je necháme zaniknout, zanikne mnoho z naší podstaty. Zatím žijeme v tělech, které nejsou přizpůsobeny novému virtuálnímu prostředí. Stále máme touhu po pohybu, vlastníme solidní fyzický potenciál, dokážeme manuálně pracovat a občas chceme cítit únavu či vyčerpání.
Pokud v tom nacházíte smysl, je naší odpovědností nedovolit svému okolí změnit se na popel. Pro mě to znamená vyčistit potok na místech kudy se procházím, nebo vynést z hor i věci, které jsem tam nedonesl. Přemýšlím, kolik toho skutečně potřebuji a v jaké kvalitě. Je to cvičení mého ega a vlastní důležitosti. A věřte, že ruce umazané od hlíny a práce nejsou špinavé. Na toto sice nemám prostor denně, ale pak přemýšlím koho podpořím svými penězi. Není mi jedno jestli se projdu po lese, nebo pasece. Nerad bych budil dojem, že jsem celý „eko-bio-raw-slowfashion friendly“, ale zodpovědností muže je najít svůj postoj. Nejsme větrné mlýny, abychom nad věcmi jen tak mávali rukama.
A když už mluvím o větrných mlýnech. Klidně se můžete ohradit, že i tak je to všechno zbytečné. Do výbavy chlapa však patří jistý ideál. A přesto, že jde o „don Quijotský“ boj, tak se na ty hradby postavím, abych naši prohru alespoň zpomalil. Víte proč? Protože jak říká jeden text:
„Pořadí to chlapy změní
Když Opouštíš opevnění
Když se slavná vlajka smutně z Zerda spouští
Polož zbraň! Odejdu pryč!
Hlavu si chránit! Odevzdat klíč!
Páteře se bortí – totiž muž
Sám sobě neodpouští „
Zahodit správcovství přírody, vzdát se (jakkoli pateticky to zní) volání divočiny je prohra a součástí je i ztráta jisté části mužovy duše.
